Vzpomínky ...

Vzpomínky manželky, Marie Čakrtové

Marie Čakrtová, roz. Šišková, se narodila 10.06.1922. Otec byl hajným, matka se starala o děti a domácnost. Marie, narozena jako nejstarší z pěti dětí, vzpomínala ráda na své spokojené dětství. Vyrůstala v lásce a obdivu k přírodě, a to v ní zůstalo i do pokročilého věku. Nevycházela z nijak mimořádně hudebního prostředí.

Marie studovala obchodní akademii a poté pracovala 9 let v Praze. Po válce využila možnosti práce v pohraničních oblastech. Okamžitě dostala místo učitelky v Karlových Varech. Ovládala totiž dobře francouzštinu a němčinu, které tam nikdo jiný neučil. V kostele u redemptoristů nabídla výuku náboženství. Kněz nadšeně souhlasil, přestože Marie ještě neabsolvovala k tomu potřebný katechetický kurz. Poté učila v Chebu, ale odtud byla z důvodu nedostatečné poslušnosti vykázána do Sokolova. Tam se setkala s Michaelem a ještě v Sokolově se nechali v lednu roku 1953 oddat. Teprve po přesídlení do Sokolova se Marie vrátila k práci ve svém oboru.

Smysl života našel Michael i v práci pro místní katolickou farnost. Usilovně a pečlivě se staral o kvalitní a hodnotný doprovod liturgie. Před veřejnými vystoupeními chrámového sboru byl velmi soustředěný a nechtěl se nechat rozptylovat maličkostmi. Když pracoval, ocital se mimo skutečný svět. Komponoval zásadně v noci, kdy měl absolutní klid.

Velkým rozporem v manželství byla Čakrtova vášeň pro tabák. Jeho silný návyk kouření mu často vyčítali mnozí jeho kolegové i přátelé. Marie ho několikrát s úzkostí o zdraví jeho i jejich jediné dcerky Agáty žádala, aby s kouřením přestal. Nedokázal to, přestože jej i lékaři varovali, že dceřino zdraví může být delším pobytem v zakouřeném prostředí silně narušeno. Paní Marii bylo už 40 let, když se Agáta narodila. Již dříve se pokoušel tabáku vzdát, ale pro silné abstinenční příznaky tuto snahu vzdal.

Čakrtovou velkou radostí byla četba. Obzvláště s díly filosofů, jakými byli např. Gilbert Keith Chestertone a Karel Čapek trávil rád svůj čas. S oblibou o těchto dílech také debatoval se svými přáteli, i když mnozí z nich sebekriticky a s politováním doznali, že mu nemohli být v diskuzích rovnocennými partnery. Jako důvěrnější přátele zmínila Marie např. Pavla Bořkovce, u něhož Čakrt studoval a Antonína Modra, se kterým si dopisoval.

Michael trpěl sedm let rakovinou dásně. Marie se o něj pečlivě starala. Vzpomínala, jak musela potravu pečlivě mixovat. Větší kusy působily Michaelovi bolest. „Zpráva o té nemoci přišla na svátek Panny Marie lurdské. Nádor vyrostl na místě, kde měl pořád tu cigaretu. Zabil se tím kouřením… jsem vděčná Bohu, že jsem se o něho mohla dlouho starat. Nebylo to lehké.“ Michael zemřel v nemocnici. Dva dny u něj manželka s dcerou vytrvaly, třetí den z jejich rukou spokojeně odešel. Do posledních zbytků sil hrál a učil. Říkal, že by měl člověk zemřít při práci.

Vzpomínky Michaelovy dcery Agáty

Agáta Hauserová, roz. Čakrtová se narodila v Trutnově 10.10.1962. Chodila na Gymnasium ve Dvoře Králové. Přestože přijímací zkoušky do Trutnova zdárně složila, historie její rodiny a životní filozofie otce jí nástup znemožnily. Připuštěna ke studiu byla ale ve Dvoře Králové nad Labem, jehož ředitel se úmyslně staral o studenty postižené politickou nepřízní. Později odešla na pardubickou konzervatoř, kde se věnovala intenzívně zpěvu. Působila ve sboru Čeští madrigalisté, dnes je členkou pražského filharmonického sboru a často vystupuje s různými soubory jako sólistka.

Agátiných vzpomínek znatelně vystupuje smutek a hořkost nad údělem, který jejího otce potkal. Dosvědčuje přesné důvody, proč byl Čakrt donucen opustit místo ředitele, později i místo obyčejného učitele hudební školy. „Po událostech let 1968 a 1969 odmítl podepsání nesouhlasu s upálením Jana Palacha i souhlas se vstupem sovětských vojsk na naše území. Samozřejmě byla na překážku i jeho oddaná a vytrvalá služba na kůru v trutnovském kostele. Takový člověk prý jen 'kazí děti’.“ I za varhanickou službu byl napaden z řad členů farnosti i kněží. Na základě neuvážené interpretace výnosů II. vatikánského koncilu mu bylo vytýkáno, 'že hraje příliš umělecky. Tím ruší a rozptyluje věřící a znemožňuje jim vlastní prožívání obřadu. Jejich pozornost se totiž poutá na hudbu, ne na Boha. Při provedeních figurálních mší chrámovým sborem, nemohou se věřící ani aktivně účastnit zpěvu při bohoslužbě.’ Toto nařčení vedlo k prvnímu infarktu. Takový projev nevděku a pohrdání Michael neunesl. Službě v chrámu obětoval tolik své životní síly. Našel v ní vysvobození ze zoufalé situace i poslání. Když mu nebylo umožněno komponovat, mohl svou skladatelskou řeč nechat proudit alespoň při varhanních improvizacích.

Čakrtova díla nemohla být publikována, protože nebyl pro svůj buržoazní původ a veřejně deklarované politické i náboženské přesvědčení přijat do svazu skladatelů. Neměl sílu komponovat jen v naději, že někdy v budoucnu jeho díla někdo objeví a proto nechal vzniknout jen několika málo vlastním kompozicím. Soustředil se převážně na upravování skladeb pro žáky, pro amatérská hudební tělěsa z okolí a potřeby školních souborů.

V hudební škole v Trutnově Agáta zažila otce jeden rok jako učitele hudební nauky. Byl na ni přísnější a dával jí těžší otázky než jiným dětem. Nechtěl ji jako svou dceru zvýhodňovat. Jako otec prý ale moc přísný nebyl. Rád jí pletl copy a ona mu k tomu hrála nebo improvizovala na klavír. Rád s ní diskutoval a debatoval, občas i káral a radil, ale k ničemu ji nikdy nenutil. Vyžadoval od druhých samostatnost v rozhodování a zodpovědnost za své činy a názory. Důsledněji vychovávala Agátu matka. Pečlivě dohlížela, aby dcera cvičila zadané skladby, ale netušila, že má Agáta v notách schovanou knihu „Mayovek“ a prsty jí běhají samovolně v improvizacích různých stylů, aby mamince nebylo nic nápadné.

Agáta vzpomíná také na četné výpravy do přírody s tatínkem. Na hrady a zámky a za přírodními krásami České republiky. „Tatínek rád sdílel své vědomosti. Proto byly zážitky z výletů spojené s poutavým vyprávěním zajímavostí z dějin. Hodně jsme také debatovali o víře, životě, náboženství a filozofii.“

S prosbou o pomoc a o radu se Agáta mohla kdykoli na otce obrátit. Využívala to i při svých skladatelských pokusech. Často spolu hráli a zpívali, např. Schubertovy písně. Z hudebních skladatelů miloval Čakrt Gustava Mahlera. Koncertně jeho hudbu pravděpodobně nikdy neslyšel, jen z radia nebo nahrávek. Dále si považoval děl Dmitrije Šostakoviče, Richarda Strausse, Sergeje Prokofjeva, Bohuslava Martinů, Leoše Janáčka a celé řady dalších mistrů. Ani jazzu se nebránil. Agáta ho seznamovala s novými nahrávkami i z oblasti modeního jazzu. Pozorně naslouchal, protože byl otevřený všemu. Měl rád Beatles. Cenil hudební kvalitu jejich písní. Rockovou hudbu odmítal hlavně kvůli způsobu zpěvu a hlasitosti.

Ze vzpomínek Michaelovy sestry Evy

Eva Čakrtová se narodila roku 1922 jako jediná sestra Michaela Čakrta. Studovala archivní školu, kterou ukončila v roce 1940 maturitní zkouškou. Dále studovala stejně jako bratr Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Spolu s bratrem byla po politické prověrce roku 1949 ze studia vyloučena. Pracovala v archivu Technického muzea, následně asi 9 let v antikvariátu a 11 let v Archivu hlavního města Prahy.

O prázdninách 1938 se Čakrtovi přestěhovali z Brna do Prahy. Otec odešel do důchodu a pro Prahu se rozhodli, poněvadž k ní měli oba rodiče vřelý vztah. Na samotě zvané Petřiny, kde už dnes stojí poměrně rušná pražská čtvrť, nechali postavit dům. Tehdy tu stál skutečně jako jeden z mála.

Michael odmaturoval roku 1942. Bylo mu umožněno studovat na konzervatoři, jelikož nebyla považována za vysokou školu. Ve školním roce 1944/45 se však „škola proměnila ve výrobní podnik na tašky. Jednou za týden si studenti vyzvedli příděl materiálu, který museli doma podle předlohy zpracovat a ještě tentýž týden práci odevzdat. Michael byl s tím vždy rychle hotový. Chtěl mít dost času na hudbu, čtení a vzdělávání.“

Ještě v Brně jako malý hoch se Michael začal učit hrát na housle, Eva na klavír. Pro přeštěhování do Prahy Eva skočila, Michael přešel ke hře na klavír. Učila ho teta - otcova sestra, která se jako učitelka hudby v Praze živila. Rodiče byli hudební amatéři, měli hudbu rádi, ale nijak ji aktivně neprovozovali. Zato Eva s Michaelem hudbu milovali. Bavili se společně přehráváním operních árií z klavírních výtahů. „Za války se vydávalo hodně populárních skladeb v úpravě pro klavír, i čtyřruční. Dozpívávali jsme si k tomu všechny hlasy, které jsme jen zvládli. Dělalo nám to velké potěšení. Michael v té době už vypracovával i vlastní klavírní výtahy. U zkoušek na konzervatoř předložil klavírní výtah Verdiho jediného smyčcového kvartetu.“

Mnohé vzpomínky kouzlily paní Evě úsměv na tváři. Třeba když vypravovala příhody s ruskými vojáky. Po osvobození v roce 1945 byli ruští vojáci přidělováni do jednotlivých domácností: „Na každého člena rodiny se počítala jedna místnost, manželé měli dokonce jen jednu místnost dohromady. Zbylé místnosti byly přiděleny vojákům. I u nás jich tedy několik pobývalo, ale byli t vesměs slušní lidé. Po odchodu do kasáren přicházeli i dále na návštěvu. Jeden z nich se dokonce jmenoval Michail. Když se napili té své vodky a zachtělo se mu zpívat, dlouhé hodiny Michaela pobýzel: 'Miša, ty igráj!’ Michael improvizoval podle toho, jak voják skřehotal.“

Kouřit se michael podle Evy naučil za války. Tabák byl tehdy na příděl jen pro muže, což se Evě, též náruživé kuřačce, zdálo nepsraveedlivé. Pěstovali tedy pro sebe tabík na zahradě, ale péče o rostliny ale byla moc složitá, proto kouřili čajové bylinky.

Ze zážitků patera Jana Rybáře

Jan Rybář - narozen 1931 v Brně. Už ve čtrnácti letech věděl o svém povolání stát se knězem. O čtyři roky později vstoupil do Tovaryštva Ježíšova. V roce 1950 byl spolu s ostatními studenty klášterního gymnázia poprvé internován, po propuštění složil tajné sliby pro život podle jezuitského řádu. Pracoval ve stavebnictví a strojírenství. 1960 znovu internován spolu s mnohými biskupy, kněžími a profesory. O dva roky později přijal z rukou královéhradeckého biskupa Karla Otčenáška ve vězení tajně kněžské svěcení. Po Pražském jaru odešel krátce na studia do Innsbrucku. První jeho farností byl Trutnov, později působil v Rychnově nad Kněžnou. Dnes je ve výslužbě a slouží pravidelné bohoslužby v kostele v Mladých Bukách, kam nacházejí cestu mnozí věřící z blízkého i dalekého okolí, aby se nechali povzbudit a inspirovat Rybářovým slovem i jeho neotřesitelným, milujícím vztahem k Bohu.

Při první návštěvě děkanství v Trutnově před Vánocemi 1969 byl mi představen zdejší pan varhaník, zvaný vždy jako „profesor“ Michael Čakrt. Bydlel se ženou a dcerkou ve skromně zařízeném jednopokojovém bytě ve druhém poschodí budovy děkanství. Doprovázel denně bohoslužby hrou na varhany a vedl chrámový sbor. Při prvním setkání mě hned ubezpečoval svým vztahem k Brnu, když jsem prozradil, že jsem se tam narodil. On tam totiž vyrůstal, protože jeho tatínek pracoval u Nejvyššího soudu republiky československé, jeden čas byl i jeho předsedou. Ač pocházel Čakrt z nejvyšších kruhů, vystupoval skromně s pozorností vůči každému, s kým se setkal, i vůči dítěti. Brzy jsem poznal, že je to důsledek jeho vyznání Kristova učení o lásce k bližnímu. Jen ti, kteří v době totality byli jejími ochotnými nástroji, zakusili z jeho strany chladné jednání.

Brzy po nástupu kaplanského místa v Trutnově stal jsem se jeho zpovědníkem. Pokládal jsem to za veliký projev důvěry. Ač jsem byl o několik let mladší, slýchal jsem jeho pokorná vyznání. Celá farnost viděla, jak trpělivě stojí v zástupu u zpovědnice a jak dlouho podává výčet ze svého jednání. V častých rozhovorech jsem zjišťoval jeho filozofické a teologické vzdělání a mou malou vědomost. Cenil jsem si jeho upřímnosti, když mi vysvětloval nesprávnosti v mých diletantských příkladech z fyziky či astronomie uváděných při kázáních v kostele. Tam byl jeho domov. Jak jsem řekl při pohřebním rozloučení s ním. Mezi kůrem a oltářem. On totiž mohl hrát na varhany na kůru a nikoho by nenapadlo, kdo tam hraje. Leč on při každé bohoslužně s kůru sestupoval a řadil se k přijímajícím Eucharistie, a tak vyznavačsky svědčil o své přítomnosti v kostele. To se nemohlo tak lehce přenést přes rudá srdce, a tak skončil prof. Čakrt u dětiček v Žacléři. On přitom neměl rád zimu a zmrazky na silnicích. Ač čtyřicátník, užíval v zimním odbobí hůl, aby nabyl větší jistoty při chůzi. A právě Žacléř je proslavený častými nadílkami sněhu.

Za své služby kvalitního varhaníka a sbormistra nežádal nikdy odměnu. A tak za více než čtyřicet roků ochotné a svědomité služby při bohoslužbách, svatbách apod. dostal - doufám - odměnu věčnou. Velice mne zarmoutilo, když byla zásahem kněží zastavena činnost chrámového sboru a posléze skončila i jeho funkce varhaníka. Velice se tím urychlil konec jeho života. Napomohla k tomu ovšem i jeho kuřácká vášeň, za níž zaplatil cenu nejvyšší - své zdraví. Když mu odešla jeho oblíbená černá kočka, nahradila ji andulka se svým voláním „Ave Maria“. Další jeho radostí byly umělecké úspěchy jeho dcery Agáty. Ve stáří a nemoci často vzpomínal na dřívější časté výlety do přírody a studoval mapy. Nikdy jsem ho neslyšel naříkat nad celoživotními ústrky ze strany režimu nebo nad bolestmi nemoci, či nad křivdami služebníků církve. Že si ho vážilo hodně lidí je vidět i z toho, že jeho hrob je vždy ozdoben květinami. Světélko kahánku nebo svíčky je symbolem vztahů trutnovských obyvatel za ta desetiletí života s ním.

Chrámový sbor v Trutnově

Od roku 1966 působily na území města Trutnova dva chrámové sbory. V hlavním kostele Narození Panny Maria v Trutnově městě a v kostele Petra a Pavla v Trutnově Poříčí. Trutnovský sbor byl založen na začátku padesátých let jako první poválečný chrámový sbor v Trutnově zásluhou pana varhaníka a učitele hudební školy Krejčího. Michael Čakrt sbor po nástupu na místo varhaníka trutnovského kůru převzal. Korepetitorem byl Vlastimil Brunclík, který přestože se považoval za ateistu, doprovázel liturgii. Mezi ním a Čakrtem panovalo ale neporozumění a sbor upadal. Nakonec nezpíval ani na Vánoce. Kněz Karel Vopařil, toho času děkan trutnovského vikariátu, litoval celé situace, protože byl přítelem dobré hudby. Stal se iniciátorem myšlenky na spojení sboru trutnovského se sborem v Poříčí. Ten byl veden paterem Jaroslavem Malíškem, který měl sice své kněžské působení v Rudníku, ale své hudební schopnosti a nadšení jezdil uplatňovat právě do Poříčí. V pohraničním Rudníku nenašel dostatek schopných hudebníků pro založení sboru. Varhanní doprovod k poříčskému sboru zajišťoval Karel Müller, jehož pater Vopařil odhadl jako na člověka pracovitého, který bude Čakrta uznávat. Karel Müller si skutečně podle svých slov považoval za čest, s panem Čartem spolupracovat. Od ledna tedy zpívaly oba sbory dohromady. Přišli noví zpěváci, mladí lidé, kteří využili politického uvolnění konce šedesátých let. Celkem se jich scházelo asi třicet.

Prvním studovaným dílem byla Korunovační mše od Wolfganga Amadea Mozarta. Prováděna byla jen v klavírní verzi s doprovodem varhan. Pokud chtěl Čakrt orchestr, musel žádat hudebníky - nadšence z širokého okolí, např. z Červeného Kostelce nebo ze Rtyně v Podkrkonoší. S hudebníky z Trutnova nebyla podle slov pana Müllera dobrá spolupráce. Komunistický režim se samozřejmě snažil sboru všelijak uškodit, nikdy ale nedošlo k nějakému zásadnímu problému. Naopak politická nejistota a jistá opatrnost členy sboru sbližovaly. Kromě chrámového sboru zůstaly ve městě ještě i další, městské sbory.

Zprávy o Čakrtově pečlivé sborové práci se roznesly po širokém okolí a sbor začal spolupracovat s různými instrumentalisty. Vždy to bylo za cenu velkých osobních obětí, protože na finanční ohodnocení hudebníků nebyly vůbec žádné prostředky. Od poloviny 70. let docházelo k plodné spolupráci se sborem z Červeného Kostelce, jejž tehdy vedl pan Antonín Mach. Sbor také zpíval na pozvání v jiných farnostech: Žacléři, Batňovicích, Malé Úpě, Rtyni v Podkrkonoší, Markoušovicích, Stárkově, Svobodě nad Úpou, Maršově, Hořičkách i jinde. Po roce 1989 sbor účinkoval na benefičních koncertech na podporu Chorvatska a Somálska, či oblastí postižených povodněmi.

Je nutno podotknout, že na Čakrtovi nespočíval jen ten nelehký úkol práce s hudebními laiky. V období komunisnu nebylo možné díla s duchovní tématikou vydávat ani kopírovat. Vypůjčené materiály se musely opisovat, což vyžadovalo notnou dávku obětavosti.

Hlavním těžištěm sborového repertoiru byly skladby hudebních mistrů (Korunovační mše od W. A. Mozarta, Žalm 150 Césara Francka, Beethovenova mše C-Dur), ale nechyběla ani jednodušší díla, jako například mše Gruberovy, Říhovského, Führerovy a další. Korunovační mše byla poprvé provedena na poříčské pouti roku 1966. Sbor se zabýval také gregoriánským chorálem, několikrát byla zpívána Missa de angelis, o Velikonocích pravidelně velikonoční sekvence Victimae paschali laudes. Většina prováděných skladeb byla v latině, aby byl zdůrazněn slavnostní charakter sváteční bohoslužby. Zpěv latinských děl se ale postupem času velice znelíbil hlavně mladým kněžím. Ti považovali takový zpěv za nevhodný, jelikož se na něm běžný lid nemohl podílet. Praxe provozování figurální hudby byla tak velice netaktním způsobem odsuzována. V roce 1991 došlo k neshodě mezi Michaelem Čakrtem a tehdejším duchovním správcem trutnovského vikariátu, paterem Václavem Pavlišem. Sboru bylo výslovně zakázáno provozovat dlouhé figurální mše. Vyhrocující se situace spolu se zhoršováním Čakrtova zdravotního stavu vedla ke ztrátě motivace členů sboru a jeho postupnému zániku. Je smutným paradoxem, že sbor přečkal nepřízeň minuelého režimu, ale útoky z vlastních řad nepřežil. Trutnovský hudební život obohacoval celých 31 let.

Vzpomínky žáků a kolegů z hudební školy v Žacléři

Poté, co se akordeonista Evžen Zomer se svou ženou klavíristkou Jarmilou a celou rodinou přestěhoval ze severních Čech do Žacléře, začalo pro Michaela nové období života. Sám údajně tvrdil, že s jejich příchodem o několik let omládl. Situace v pohraničním městečku byla tehdy neutěšená. Hudební škola se tísnila v omezených prostorách, stav žáků byl velmi nízký a učitelé většinou starší lidé. Manželé Zomerovi učili dříve na konzervatoři v Teplicích, pan Zomer ještě i v Plzni. Dění v Žacléři chtěli oživit a vytrvale pořádali dětská vystoupení i učitelské koncerty. Hned první, pořádaný v kinosále, se setkal s velikým úspěchem. Naslouchalo mu téměř 250 posluchačů. Na jednom z dalších koncertů vystoupil i Čakrt jako klavírista. Hrál s kolegyní Jarmilou Slovanské tance Antonína Dvořáka pro čtyřruční klavír.

Kolegové Jarmila Zomerová a Jiří Jirásek vzpomínají na Čakrtův krásný smysl pro humor. Rád si hrál se slovy. S nadhledem doprovázel koncerty veselým a poutavým průvodním slovem, které ale i díky jeho rozsáhlým znalostem posluchače poučilo. Do památníků, které mu děti přinášely, psal legrační básničky. Každému dítěti „na míru“. Stejně tak tomu bylo i se skladbičkami. Byl schopen napsat pro každého žáka dílko, které odpovídalo jeho schopnostem. Na příklad omezenému hlasovému rozsahu. Skladbičky byly líbivé a humorné, avšak zároveň kompozičně kvalitní. To bylo pro něho směrodatné. Instruktivní skladby, které dětem vybíral, musely bít kvalitními hudebními díly, byť nepatrného rozsahu. Stávalo se prý i to, že vybral skladbu náročnější, než mohl žák zvládnout. Hlavně, že byl splněn požadavek na hodnotnou kompoziční výstavbu dílka.

Hudební škola se postupem času dostala na úroveň, že mohla vysílat žáky na soutěže Lidových škol umění. S velikým úspěchem se setkala na soutěži v roce 1985/86 Čakrtova skladba „Myší bál“ pro dětský hlas a klavír. Jako libreto mu posloužila dětská knížka. Noty jsou dnes bohužel nezvěstné.

Hudební nauku prý vyučoval podle slov jedné jeho žacléřské žákyně Petry Pajkrtové velmi zajímavě a s nekonečnou invencí. Byl trpělivý a hodný. Někdy byly děti údajně až příliš živé. Nijak škodolibě jej ale nezlobily, protože v něm uznávali velkou autoritu. Často jim pan učitel předehrál jakoukoli písničku a oblíbenou melodii z filmu nebo večerníčku. Jeho vyprávění je vždy zaujalo. Uměl vyprávět dětem srozumitelným jazykem, díky svým obrovským znalostem také obšírně a s nadhledem.

Nejraději vzpomínala paní Jarmila a pan Jiří na Čakrtovu lásku k dětem, vyrovnanost s vlastní situací a toleranci. Rád rozmlouval s lidmi a konfrontoval se s jejich názory. Jelikož Michael jezdil do Žacléře autobusem, byl tak omezen čas, který mohli společnými hovory trávit. Nejvíce se tedy setkávali v přestávkách mezi vyučováním u kávy a cigaret. Obdivovali jeho náboženské přesvědčení a statečnost, s jakou za ním i přes všechny obtíže stál. Tato statečnost se podle jejich slov projevila i v postoji k nemoci a bolestem v posledních letech života, o nichž mluvil s nadsázkou a sobě vlastním humorem. I o tom, že ho nemoc donutila přestat kouřit se nakonec zmínil s odevzdaným úsměvem ve tváři.

Ze vzpomínek Jana Herinka

Jan Herink, narozen 1918, byl akademickým malířem. Studoval pedagogickou fakultu - učitelství výtvarné výchovy. Prováděl ilustrace převážně dětských knih, ale i románů pro dospělé, odborných knih a hudebních učebnic, např. Mladí muzikanti Jaroslavy Neoralové. Dále obaly gramofonových desek společnosti Panton a propagační materiály hudebních společností. Zpíval v souboru Českých madrigalistů založeném Jiřím Venhodou.

S Michaelem Čakrtem se Jan Herink seznámil poté, co se rodina Čakrtova přestěhovala z Brna do Prahy na Petřiny (1942). Michael hrával na varhany v kostele v Liboci. Tamější stálý varhaník byl zaměstnán jako tympanista v orchestru Národního divadla, ale protože byl přesunut do orchestru v Rakovníku, nemohl už varhanickou funkci pravidelně zastávat. Čakrt ho tedy zastupoval. S místem varhaníka bylo spojeno i vedení chrámového sboru, ve kterém Jan Herink zpíval. Postupem času vzniklo mezi ním a Michaelem přátelské pouto. Měli stejné zájmy a rádi vedli filozofické debaty. Během jedné návštěvy Jana Herinka u Čakrta v Sokolově se údajně celou noc hádali o teorii pravděpodobnosti. Při této návštěvě ale kromě toho Jan Herink namaloval obraz, který byl podle jeho slov umístěn i v Národní galerii v Praze.

Dále Jan Herink vzpomínal na dopisy od přítele ze Sokolova psané v latině a živě líčil, jak se Čakrt nadchnul pro hledání podzemního vodního pramene pomocí proutků. Společně s Herinkem se o to pokoušeli v Praze na Petřinách. I Herink byl prý přes svou původní nedůvěru úspěšný a proutek se v jeho rukách vlastní silou otočil vzhůru na místě vodovodního potrubí. Herink komentoval také Čakrtovo náruživé, často až neohleduplné kuřáctví. Velice jej ale uznával a vážil si jeho mimořádné osobnosti. Považoval ho za citlivého, všestranného a nadaného člověka: „Komponování pro něj bylo vždy snadné. Nejtěžší bylo, dát hudbě grafickou podobu. To ho nejvíc vyčerpávalo.“

V roce 1953 se Jan Herink oženil se svou manželkou. Bylo to rok po svatbě Marie a Michaela Čakrtových. K této příležitosti složil Michael příteli svatební pochod. Životní cesty se pak rozdělily.

Jan Herink (18. března 1918, Praha – 27. července 2012, tamtéž) byl český malíř, grafik a ilustrátor. Akademický malíř Jan Herink byl žákem Cyrila Boudy a Oldřicha Blažíčka. V letech 1939–1940 vedl Topičovu knižní edici a zároveň pro toto nakladatelství vytvářel reklamy, prospekty a plakáty. Roku 1941 začal spolupracovat s nakladatelstvím Vyšehrad a navrhoval knižní obálky a úpravy, ilustroval kalendáře, dětské knížky a dětské časopisy (například Dětská neděle nebo Radostné mládí). V letech 1954-1960 pracoval jako výtvarný redaktor hudebního nakladatelství Supraphon, vytvářel obálky a ilustrace pro řadu učebnic hudební teorie a roku 1956 vypravil balet Jana Hanuše Sůl nad zlato v Národním divadle.

Působil také jako učitel výtvarné výchovy a deskriptivní geometrie (1947-1949) na pražském Arcibiskupském gymnáziu a 1964-1978 v Lidové škole umění.

Z knižních ilustrací jsou nejznámější:
• I. R. Malá: Klub Klubko (1943).
• Jaroslav Janouch: Křišťálové zrcadlo (1944).
• I. R. Malá: Záhadný ostrov Kajačorp (1944).
• Jan Alda: Sůl nad zlato (1945).
• Čeněk Zíbrt: Veselé chvíle v životě lidu českého (1950).
• William Makepeace Thackeray: Trh marnosti (1951).
• Frederick Marryat: Kormidelník Vlnovský (1955).

Jiří Hrubý o svém učiteli …

Jiří Hrubý poznal Michaela Čakrta v trutnovské základní umělecké škole jako učitele hudební nauky a rozšiřujících hodin klavíru. Ty byly určeny ke studování doprovodů k různým skladbám. Jiří byl totiž jako starší žák pověřen korepeticemi, převážně u pana učitele Zdeňka Beneše, u nějž byl velmi oblíben. I když už Jiří studoval vysokou školu, stále do trutnovské školy dojížděl a dokonce byl zaměstnán jako externí učitel.

Jiří vyprávěl, jak se dvěma spolužačkami nastudovali na soutěž uměleckých škol Čakrtův Valčík pro 6 rukou. Pro toto obsazení musela být otevřena zvláštní kategorie a skladba i provedení měly takový úspěch, že byl hráčům umožněn postup do krajského kola soutěže, konajícího se toho roku v Hradci Králové. Paradoxní je, že skladbu autorovi nikdy nepředehrávali.

Jří Hrubý vyprávěl o Čakrtově osobnosti a způsobu vyučování hudební nauky toto: „Pan Čakrt chodil v mírném předklonu. Snad tím chtěl trochu zmenšit svou tělěsnou výšku. Ruce měl často sepnuté dlaněmi k sobě. Vypadal jako stále pohroužený do modlitby. Byl neuvěřitelný dobrák. Nerozčiloval se, snad nikdy na nikoho nezvedl hlas. Snažil se nám zprostředkovat přehled o muzice i co se týká všelijakých historických souvislostí. K vyučování přistupoval hodně zodpovědně. Protože měl ve třídě gramofon, vždy vybral nějakou desku a pouštěl nám z ní úryvky. Když jsme byli trochu starší, učil nás i praktické věci užívání harmonie: napsat melodii a k tomu vymyslet doprovod podle všech harmonických pravidel, aby to znělo a ladilo…učil nás také dirigovat. Pamatuji si, jak jsme se u toho střídali. Namaloval nám na tabuli jednotlivá schémata dirigování a vrazil taktovku do ruky… Dělal pro nás i různé soutěže, kdy jsme museli něco poznávat. Třeba tóniny. Velice rád na to vzpomínám. Byly to pěkné hodiny. Rozhodně to nebyla nuda. Na nikoho nedělal žádný nátlak a nerozčiloval se. Nemuseli jsme z něho mít strach. Byl trpělivý a dobrota z něho jen čišela… Tenkrát jsem k tomu přistupoval ‚jedním uchem tam, druhým ven‘. Teď toho lituji. Nauka byla povinná jen v rámci prvního stupně, ale já začal hudbu s vnitřním zájmem vnímat až později. Mnoho jsem tedy od Čakrta nepřijal, nebo zapomněl.

Každou přestávku chodil kouřit. Ve třídě samozřejmě nemohl, proto byl často vidět na chodbě, když přecházel do kuřácké místnosti. Byl asi nejvzdělanější člověk ve škole. Nikdy se ale nechoval ke kolegům arogantně a myslím, že byl u nich v oblibě. Díky své povaze ani nemohl mít nepřátele. To by opravdu musela být nějaká závistivá duše a nevím, co by mu vlastně záviděla.“

František Klazar vzpomíná ...

František Klazar - houslista a pozounista, svého času vedoucí trutnovského smyčcového souboru Musica Antiqua a externí člen dechového orchestru Krakonoška.

Michaela Čakrta poznal František Klazar jako učitele v Lidové škole umění v Trutnově, ale mluvil o něm zásadně jako o „panu profesorovi“ s ohromnou trpělivostí, který byl velmi klidný a vyrovnaný na zkouškách s hudebníky i při vyučování. Vždy také pečlivě připravený. „O svých zdravotních problémech nemluvil, oplýval dobrou náladou, kterou u něho podporovala všudypřítomná tabatěrka. I když mu bylo špatně, nestěžoval si a nerozčiloval se. Obdivuhodná byla jeho pokora. Nastudování skladeb s hudebními amatéry, které měl ve svém okolí k dispozici, bylo velmi namáhavé a zdlouhavé pro tak obrovský talent, kterým on byl beze sporu obdařen. Po koncertech zůstaval raději v pozadí. Zdálo se mi, že hudbu provozoval z opravdové, vášnivé lásky a zapálení. Úspěch a slávu pak měli sklidit ti ostatní.“

František Klazar vzpomínal také na Čakrtovo velké umění citlivě doprovázet a hrát komorní hudbu. Několikrát měl možnost s Michaelem hrát na pohřebních obřadech ve smuteční obřadní síni v Trutnově.

Další zážitek je velmi kuriózní. „Při jednom koncertě v Galerii antického umění v Hostinném se měl hrát Koncert a-Moll pro dvoje housle, smyčce a basso continuo od Antonia Vivaldiho. Jeden ze sólových partů hrál právě František Klazar, za cembalem seděl 'pan profesor’, Michael Čakrt. Celé provedení řídil pan Zdeněk Trnka. Cembalo vlastnila trutnovská hudební škola a muselo být do galerie převezeno. Teprve na místě se zjistilo, že je nástroj naladěn o půl tón níže než chtěli hudebníci hrát a na přeladění už nezbýval čas. Čakrt jen mávl rukou a bezchybně odehrál Vivaldiho koncert v b-Moll místo v a-Moll. Instrumnetalisté ale díky tomu mohli hrát tak, jak se naučili.“

Ještě na jednu příhodu vzpomínal Klazar s úsměvem na tváři. Byl svědkem při jedné korepetici s učitelem Zdeňkem Janovským, jak Čakrt přinesl noty jedné své skladby pro klavír. Janovský noty rychle prohlédl a „vyhnal“ Čakrta, že je to moc težké. Ten se jen pousmál a odešel. „Ti dobří nejsou nafoukaní, spíš skromní a nepomlouvají. Pan profesor byl příjemný a přístupný a budil velký respekt.“

Svědectví Karla Müllera

Ing. Karel Müller - Čakrtův dlouholetý přítel a pomocník. Jako varhaník působil s Čakrtem v trutnovském chrámovém sboru. Byl velikým hudebním nadšencem, povoláním radiolog v trutnovské nemocnici.

Karel Müller vzpomínal s vděčností na obohacující působení Michaela Čakrta na trutnovském kůru. Michael prý byl velmi pečlivým sbormistrem. Pravidelně dělal tzv. „předzkoušky“, což byla hlasová výchova a intonace pro nadšené zpěváky. Při projektech s orchestrem v sobě Michael nezapřel svého sbormistrovského ducha. Instrumentalisté si často stěžovali, že jim neukazuje nástupy a v dirigování je zanedbává. Věnoval se více sboru. Pečlivě zpěvákům vysvětloval text a dbal na zřetelnou deklamaci. Věděl, jak je v duchovní hudbě text důležitý. Chtěl, aby hudba dokonale vyzněla a zpěváci i posluchači porozuměli souvislostem mezi hudbou a slovem. Velmi dobře znal a miloval liturgii. Díky tomu byl citlivý k výběru vhodných skladeb k doprovodu bohoslužby.

Sbor společně často putoval i do vzdálenějších farností, aby svým zpěvem obohatil různé církevní slavnosti a poutě. Zpěváci rádi následovali svého sbormistra i při putování krajinou a proto zpravidla nebylo zapotřebí najímat zvláštní autobus. Vystačily jim veřejné dopravní prostředky a zbytek došli pěšky. Například do kostela v Malé Úpě sbor putoval ze Spáleného Mlýna nebo z Pomezních Bud.

Problém byl ale s notovým materiálem. Noty duchovních skladeb byly v době komunismu v podstatě nedostupné. Některé noty se půjčovaly od pana Václava Uhlíře z Hradce Králové nebo od Svatojakubského sboru v Praze, se kterým Karel Müller navázal přátelský kontakt. Mnoho skladeb bylo však zapotřebí též ručně opsat nebo rozepsat. Samozřejmě bez jakýchkoli nároků na odměnu. Sbor k tomu neměl žádné finanční prostředky. Výměna not s pražským sborem byla ale oboustranná! Karel Müller s notnou dávkou hrdosti popisoval, jak našel v trutnovském farním archivu figurální mši od Jana Kalivody. Tu Svatojakubský sbor nadšeně ocenil a často prováděl. Lužanskou mši od Antonína Dvořáka se sice v době socialismu podařilo vydat v rámci souborného vydání Dvořákova díla. Vyšla však jen partitura. Jednotlivé hlasy musel pan Müller rozepsat v ruce. Takto připravoval i další notový materiál k jiným skladbám: „Noty jsem rozepisoval sám. Nemám sice velké hudební nadání a jsem samouk. Ale zase jsem zapálený fanda a dříč. Čakrta jsem vysoce uznával a vážil si ho. On to cítil a měl mě rád. Tím ten sbor držel pohromadě - celých 31 let.“

S lítostí líčil Karel období, kdy trutnovské děkanství a přilehlé farnosti spravoval pater Václav Pavliš. Čakrt s ním neuměl diplomaticky jednat, proto za něj komunikaci často přebíral Müller. Ten měl s knězem vřelejší vztah. V roce 1991 prováděl sbor na trutnovské pouti u příležitosti 150. výročí narození Antonína Dvořáka Lužanskou mši D-Dur. Pater Václav Pavliš dal v polovině Creda pokyn ministrantovi, aby vypnul varhany a tak provedení radikálně ukončil. Po mši došlo ke konfrontaci, střetu a neshodě Pavliše s Čakrtem. Kněz už si nepřál, aby se prováděly figurální mše. Považoval je za bezúčelné a příliš dlouhé. Karel Müller po letech sitauci zhodnotil: „Ve sboru pak vyprchal duch nadšení a motivace. Zpěváci byli znechucení, že cvičí celý rok a setkají se s takovým nevděkem. Kdybychom zpívali každou neděli, tak bych to pochopil, ale my jsme zpívali opravdu jen na trutnovskou pouť - jednou v roce!“

Sbor následkem nepříjemností na trutnovské pouti nemohl dále působit v Trutnově ani v Poříčí. Jezdil tedy zpívat do vzdálenějších farností, např. do Žacléře, Úpice, Batňovic a k pateru Janu Rybářovi do Orlických hor. Zpíval i ve Svobodě nad Úpou v době působení patera Jaroslava Tyrnera. V Trutnově měl sbor cestu na kůr dlouho zavřenou. Nemohl ani zkoušet na faře, jak bylo dříve zvykem. Se svolením Domu kultury probíhaly tedy zkoušky v Klubu na Nivách. Po čase bylo sboru zakázáno zpívat i v Horním Starém Městě a v Žacléři. I pater Václav Pospíšil v Úpici odmítnul provedení sboru na tamní pouti a to všechno přispívalo k nedostatečné motivaci členů sboru, pokračovat v nácviku nových děl. Uspořádali ještě několik benefičních koncertů v úpickém Husově sboru.

Pan Müller shrnul Čakrtovo působení těmito slovy: „Čakrtova varhanická a sbormistrovská éra přečkala všechny zákeřné nástrahy komunismu, ale podlehla svobodomyslnému uvažování mladých kněží, konkrétně patera Petra Boháče. Pod záminkou evangelizace a oslovení mladé generace Boháč zasloužilého, starého a nemocného varhaníka z kostelního kůru doslova vytěsnil. Michael měl povoleno hrát jen ve všední dny. V neděli přicházeli mladí lidé s kytarami na ‚rytmickou mši’, což zklamalo nejen Čakrta, ale i mnohé další farníky. U Michala to mělo za následek recidivu jeho zhoubné nemoci a zhoršení jeho zdravotního stavu.“

Po Čakrtově smrti došlo už jen jednou k provedení Lužanské mše v Trutnově-Poříčí 29. června 1997, které řídil pan Nývlt. Bezprostředně potom Karel Müller činnost sboru ukončil.

Co o Michaelu Čakrtovi napsala paní Helena Nekulová

Helena Nekulová navštěvovala Střední průmyslovou školu strojní v Liberci, z politických důvodů však jen čtyři semestry. Po uvolnění diktatury absolvovala na Karlově Univerzitě pedagogickou fakultu, později ještě i fakultu Matematicko - fyzikální. Dlouhá léta působila jako učitelka v trutnovském okrese, později jako ředitelka škol ve Vamberku a v Česticích u Častolovic.

„Pan MICHAEL ČAKRT - znala jsem ho od svých čtrnácti let (od roku 1961) až do jeho smrti. Nejprve jako žákyně hudební školy v Trutnově, potom jako členka Klubu přátel umění a návštěvnice koncertů, které i často uváděl. Také jako jeho bývalá žákyně hudební teorie a harmonie jsem se s ním setkávala v kruhu jeho přátel. Těmi byli např. pan farář Rybář, který byl zárověň jeho zpovědníkem, má bývalá učitelka klavíru Eva Pozděnová ...

Poznala jsem ho ve svých čtrnácti letech v Lidové škole umění. Poznala jsem člověka, který vážně ovlivnil můj život, i když se hudba nestala mou profesí. Jsem učitelka matematiky a fyziky.

Každého zaujal pan Čakrt svým zjevem - vypadal velmi podivně. Muž neurčitého věku, s chatrným zdravím, se zvláštní výslovností, divnou chůzí. Jeho oblečení bylo nemoderní, nepadlo mu - zkrátka člověk by řekl: „Nějaký chudák“. Za celé roky, po které jsem ho znala, jsem však nikdy neslyšela narážku na jeho zevnějšek. Zpětně si uvědomuji, že je to velmi zvláštní, protože lidé často soudí druhé „podle kabátu“ a zvlášť žáci jsou vůči svým učitelům v tomto směru velmi nemilosrdní.

A to se dostávám k jeho obličeji, zvláště očím. Jeho bledý obličej kontrastoval s černými, hladkými vlasy sčesanými dozadu. Oči měl krásné, vlídné, nikdy jsem v nich neviděla hněv nebo stín zlé myšlenky. Uměly hovořit, velice barvitě odrážely myšlenky. Byly veselé, někdy i šibalské.

Zvláštní kapitolou byl jeho hlas. Dokázal vlídným způsobem ovlivnit i nás - své žáky - abychom ho poslouchali. Vodil nás po svých cestičkách a učil nás milovat hudbu. Vždycky jsem měla pocit, že mi něco nabízí, nikdy nevnucuje, a že se vůbec nebude zlobit, když si nabízené nevezmu. Také si pamatuji jednu příhodu z absolventského koncertu. Hrála jsem Barkarolu Felixe Mendelssohna-Bartholdyho a úplně na začátku mi vypadla paměť. Tak jsem neustále opakovala prvních pár taktů než jsem si vzpomněla. Skladbu jsem sice dohrála, ale hanbou bych se nejraději propadla. Pan Čakrt tento koncert uváděl a i před ním jsem se strašně styděla. On mi však jen s úsměvem řekl: ‚Dobrý muzikant se pozná podle toho, že si ví vždy rady.‘ A tak se moje trápení proměnilo ve velikou radost, protože se mi dostalo té největší pochvaly. Ano, žádné mentorování, ale nenápadné povzbuzení, malá pochvala v pravou chvíli.

Během svých studií na SVVŠ a zároveň navštěvování LŠU jsem si tehdy uvědomila - a názor jsem nikdy nezměnila - že jsem poznala člověka nejen vysoce vzdělaného ve svém oboru (studoval na AMU, byl spolužákem klavírního virtuosa Josefa Panenky), ale vzdělaného v množství jiných oborů - fyzika, matematika, přirodověda, zeměpis, literatura, historie, teologie... A to nikoli povrchně! Nebyl ale jen typem knihomola, který neví, že kolem žije svět současný. Bedlivě sledoval události doma i ve světě, spojoval minulé se současným a nikdy nežehral na osud. Teprve později, jak jsem „brala rozum“, jsem se dovídala, že vlastně pro své náboženské vyznámí byl umístěn do pohraničí na malou hudební školu. Po roce 1968 byl dokonce krátce jejím ředitelem, než ho ale doba normalizace odsunula do ještě větší izolace. Dojížděl denně do malinkaté hudebky v Žacléři. Nikdy jsem od něj neslyšela ani tu nejmenší narážku, či hořkost nad tím, čím byl a čeho mohl dosáhnout. Měl vlastnost, kterou jsem později objevila u lidí zvlášť inteligentních a vzdělaných. I když jsem věděla, že se s ním nikdy nemůžu měřit ve vzdělání a zkušenostech, neměla jsem nikdy pocit, že něco nevím nebo mluvím hlouposti. Dával mi krásný pocit, že spolu hovoří dva partneři. A to i tehdy, když jsem byla ještě dítě.

Moje vzpomínky zde však nekončí. Velmi důležité nebylo řečeno. Později jsem i na vysoké škole poznala mnoho velmi vzdělaných lidí. Ale jedno jim mnohdy chybělo: smysl pro humor. Inteligentní, neurážející humor, kouzlo veselého okamžiku, udělat si legraci i ze sebe. To pan Čakrt uměl.

A kdo by řekl, že člověk, který celý život studoval neměl oči pro krásu a mládí, lhal by. Jednou jsme byli jako žáci LŠU na výměnném koncertě v Kladně. Velice mě potěšilo, když mi pan Čakrt pochválil opálení, kterým jsem se už v květnu jako „šestnáctka“ pyšnila.

Nevím jak, ale dostal se mi do rukou panem Čakrtem vyplněný dotazník, týkající se situace u nás v roce 1968, zejména pak příchodu sovětských vojsk na naše území. Sama jsem tehdy musela jako budoucí učitelka podobný vyplňovat. Žasla jsem nad noblesou, se kterou pan Čakrt podle svého přesvědčení odpovídal na dané otázky a vůbec se nedivím, že ho soudruzi nesnesli ani v Trutnově, ale že musel do Žacléře. To bylo vzhledem k jeho zdraví pomalu jako vyhoštění na Sibiř.

Jaké obohacení znamenlo pro můj život setkání s panem Čakrtem? Především musím poděkovat komunistům, že mi toto setkání umožnili. Pochopila jsem, že člověk může na každém místě, kam je postaven, udělat velkou věc. V divadle se přeci říká, že není malých rolí. Jsou jen malí herci. Pochopila jsem, že se člověk nemá před nikým ponižovat, ale také nad nikoho povyšovat. Že laskavost, trpělivost a pochopení pro druhé zmůžou víc než tvrdě prosazované, byť správné zásady (to platí zvlášť při výchově dětí). Že i dítě je člověk jako já a že si bude po celý život pamatovat nejen křivdu, ale i pochvalu, pochopení a odpuštění. Že se mám varovat lidí, kteří vystavují na odiv své zásluhy, ale na druhou stranu také křivdy, kterých se na nich dopustili druzí. Že se lidé ke mně budou chovat tak, jak jim dovolím. Že mám být svá...a tak bych mohla pokračovat.

Ale vrátím se na začátek. Pan Čakrt měl ohromnou sílu ducha, která se zračila ve tváři, zvláště pak v očích. Byl nesmírně krásný, oduševnělý, zcela v rozporu s prvním dojmem chatrného a svým způsobem sešlého člověka.

A jak jsem pocítila velkou radost i zadostiučinění, když jsem viděla na jedné výstavě Bohdana Holomíčka, fotografa a přítele pana exprezidenta Václava Havla, fotografii zamyšleného pana Čakrta sedícího u varhan a pod touto fotografií bylo autorem tužkou připsáno: “Pan Čakrt je genius!“